Navigace
Výběr jazyka
Obsah
KAREL IV.
Karel IV. se narodil jako třetí dítě a prvorozený syn českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny dne 14. května 1316 v Praze. Jako sedmiletý byl svým otcem poslán na francouzský královský dvůr ke své tetě, francouzské královně Marii Lucemburské. Na nejskvělejším dvoře tehdejší Evropy si osvojil nejen základy státnického umění a vybrané chování, ale dostalo se mu i prvotřídního vzdělání. Jeho vychovatelem a přítelem byl mimo jiné Pierre de Rosiéres, pozdější papež Kliment VI.
V patnácti letech Karla povolal Jan Lucemburský do severní Itálie, kde mu měl pomoci se správou lucemburských držav. Ve složitých bojích a půtkách mezi mocnými severoitalskými městy tak mladý dědic českého trůnu sbíral po boku otce první diplomatické a vojenské zkušenosti. Zde také 25. listopadu roku 1332 jako šestnáctiletý vyhrál svou první velkou bitvu, a to u pevnosti San Felice. Jelikož se bitva odehrála na den svaté Kateřiny, připisoval Karel vítězství pomoci této světice a po celý svůj další život jí prokazoval výjimečnou úctu.
Po návratu do Čech v roce 1333 se Karel jako markrabě moravský ujal správy Moravy a postupně převzal v zastoupení svého otce i část vlády v Čechách. I když se tato spoluvláda neobešla bez konfliktů, výrazem společného úsilí otce a syna o povznesení českých zemí bylo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství v roce 1344. Vnějším výrazem tohoto činu bylo položení základního kamene ke stavbě katedrály Sv. Víta na Pražském hradě. Prvním pražským arcibiskupem se stal Karlův blízký přítel Arnošt z Pardubic, který mu byl v dalších letech velkou oporou nejen na poli politiky.
Poté, co 26. srpna 1346 padl Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku, ujal se Karel českého království. To už byl ale několik týdnů zároveň zvoleným králem Svaté říše římské. Prosazení pozice v rámci říše Karlovi trvalo ještě několik let, během nichž obratnou politikou - včetně sňatkové - postupně odstraňoval své odpůrce. V tomto boji mu velmi pomohl fakt, že za ním stálo silné a bohaté české království. O jeho rozvoj a rozkvět se Karel také systematicky staral. Svou pozornost soustředil nejen na povznesení českých zemí v rámci mezinárodní politiky, ale cíleně rozšiřoval a sceloval české državy za hranicemi tehdejších Čech a Moravy. Postupně dokončil otcovo dílo - získání všech slezských knížectví, jejichž vládci pak jako leníci českého krále velmi často pobývali na pražském dvoře a působili v Karlových službách. Další „česká“ území vznikala v Německu. Karel IV. postupně budoval tzv. Nové Čechy, tedy síť panství, měst a hradů na cestě mezi českou západní hranicí a říšským městem Norimberkem. V 60. - 70. letech získal i Lužice a Braniborsko.
Jako císař Svaté říše římské, jímž se stal po korunovaci v Římě v roce 1355, spravoval nemalou část Evropy, ale velkou péči věnoval zejména rozvoji českých zemí. Význam, který českému království přikládal, dokládá mimo jiné i to, že svým sídelním městem - a tedy i hlavním městem říše - učinil Prahu a na nedalekém Karlštejně dal uložit říšské korunovační klenoty.
Právě Praha, konkrétně nově založené Nové Město pražské (1348), a Karlštejn sehráli klíčovou roli v Karlově snaze pozvednout české království natrvalo mezi nejvýznamnější místa Svaté říše římské a potažmo i celé Evropy. V centru největšího novoměstského náměstí - Dobytčího trhu (dnes Karlova náměstí) - dal postavit kapli Božího těla, která se vždy první neděli po Velikonocích stávala jedním z významných center křesťanského světa. Karel IV. zde totiž nechal věřícím ukazovat říšské korunovační klenoty a další svátostiny, které byly po zbytek roku uloženy v kapli sv. Kříže na Karlštejně.
Karlova dramatická politická kariéra si v ničem nezadala s dramatičností jeho soukromého života. Se svými čtyřmi manželkami, s nimiž prožil podle všeho harmonická manželství, zplodil celkem 12 dětí. Poprvé se oženil již jako sedmiletý se stejně starou francouzskou princeznou Blankou z Valois, s níž měl posléze dvě dcery - Markétu a Kateřinu. Po její smrti v roce 1348 se oženil s dcerou svého politického odpůrce v říši - Annou Falckou, která mu dala syna a dědice Václava. Ten ale zemřel jako dvouletý a Anna Falcká ho rok na to následovala. Třetí Karlovou ženou byla Anna Svídnická, která mu věnem přinesla nároky na Svídnicko-Javorsko, poslední slezské knížectví, které ještě nebylo začleněno do českého území na základě lenních svazků. Dva roky po narození dcery Elišky přivedla v Norimberku na svět dědice trůnu, prince Václava (1361). Anna, která byla s Karlem v roce 1355 v Římě korunována císařovnou, zemřela ve věku 23 let při porodu třetího dítěte spolu s ním. Poslední manželkou Karla IV. byla Alžběta (Eliška) Pomořanská, která mu za 15 let manželství porodila celkem 6 dětí - Annu (pozdější anglickou královnu), Zikmunda (pozdějšího císaře, českého a uherského krále), Jana (Zhořeleckého), Karla (zemřel jako dítě), Markétu a Jindřicha (zemřel jako dítě).
Otec vlasti, jak ho již nad jeho rakví nazval Vojtěch Raňkův z Ježova, mistr pařížské Sorbony, zemřel 29. listopadu roku 1378 ve svém paláci na Pražském hradě. Doba jeho vlády byla vždy vnímána jako jedno z nejvýznamnějších období českých dějin a on sám jako největší český panovník. A to nejen proto, že byl prvním českým králem na císařském trůnu.
