Navigace
Výběr jazyka
Obsah
O koních se zelím, smetanou a knedlíkem
Na oběd jsem si tentokrát vyrazil s Leanderem Leiským. Před několika desítkami let jako mladík zachraňoval se svým otcem Otakarem život mizejícím huculským koním. A to mu zůstalo celý život. V občanském sdružení Hucul club na Zmrzlíku odchovává hříbata a s partou podobných nadšenců se starají o malé, ale nádherné stádo.
Pro ty, kteří huculské koně neznají jen malá poznámka – hucul je menší kůň (velikostně něco mezi klasickým koněm a poníkem). Je chlupatý (je to horské plemeno) a naprosto klidný. Skoro jak plyšový medvídek. A tak na něm mohou bez obav jezdit děti i lidé, kteří nikdy na koni neseděli (pochopitelně pod dozorem instruktora). Více o huculech na www.huculclub.eu.
Kde jsme jedli?
Pan Leiský si vybral Mlýnský domov v Jinočanech. Nenechte se zmást názvem. Mlýn tu nikdy nestával, ale vkusně vyzdobený interiér mlýn připomíná. Restaurace sama je ale větší, než jakákoli mlýnice. Může zde být i několik skupin najednou.
Co jsme si dali?
Původně jsem si chtěl dát nějakou specialitku, ale jako obvykle jsem si nechal doporučit – „říkají, že dnes je velmi dobrý segedinský guláš“ uvedl obsluhující číšník. A tak jsem změnil své chuťové plány a rozhodně jsem udělal dobře. Leander se svým výběrem ještě chvíli váhal a když přišel číšník po několika minutách, tak guláš již nebyl. Objednal si tedy výpečky.
Jaké to bylo?
Guláš byl opravdu vynikající a všichni, kdož si ho ten den dali určitě nelitovali. Poctivý smetanový, chutný a byla ho dostatečná porce. A výpečky? Také byly dobré, i když maminka prý dělávala lepší …. Ale takové vzpomínání by asi byla jiná kapitola.
Další poznatky
Restaurace stojí v centru Jinočan. I tak má parkoviště pro cca 10 aut. Velká restaurace je opticky rozdělena paravany a nepůsobí jak letištní hala. Objednávkový jídelníček je obvyklý pro podobný styl restaurací. Jen rozšířen o větší výběr ryb a pizzy. Něco vysloveně „mlynářského“ jsem na něm nenašel.
