Pověsti Karlštejnska

Ke každému místu, které má nějakou historii, se váže i spousta pověstí. Ani Karlštejnsko není výjimkou, zdejší kraj je opředen spoustou povídaček. Jestli jsou pravdivé, se můžeme dnes jen dohadovat. Hned několik pověstí se vypráví o Koněpruských jeskyních a jejich okolí.

První z nich je o zlé a chamtivé kněžně, která bydlela nedaleko Koněprus. Jednou zaslechla poddané, jak se baví o pokladu, který je prý ukryt v nedalekém kopci. Poklad ale mohla získat jedině zaltovlasá panna s železnou paží. Chamtivá paní se rozhodla, že musí poklad za každou cenu získat. Nechala si vyrobit zlatou paruku a železnou rukavici a vydala se na koni k hoře. Ta se před ní opravdu rozestoupila, ale protože kněžna podváděla , místo pokladu byla i se svým koněm proměněna ve zlatou sochu. Když po ní nebylo několikk dní vidu ani slechu, vydala se jí hledat její služebná se svým milým. Když ji našli, nemohli jí už pomoci, ale jejich láska spojila kouzlem zlaté vlasy dívky a silnou ruku mladíka a byli duchem hory obdarováni. Na paměť paní, která za svou hrabivost zaplatila životem, se skála dodnes jmenuje Zlatý kůň.

K Zlatému koni se váže i pověst o pasáčkovi ovcí. Ten jednou zahnal svoje stádo daleko, až na vrchol kopce. Sednul si na pařez a chtěl si odpočinout a najednou vidí, jak opodál stoupá ze země kouř. Zvědavost mu nedala a rozhodl se jít blíž a prozkoumat, odkud se kouř valí. Když prohledal okolí, zjistil, že nedaleko otvoru je vstup do jakési jeskyně, a otvor v zemi že slouží jako komín. V jeskyni nalezl vousatého penězokazce. Ten se ho nejprve lekl, ale pak mu dal do dlaně několik penízků, které si může nechat, když o skrýši nikomu neřekne a už nikdy tam nebude chodit. Pasáček slíbil, že bude mlčet, ale svůj slib nedodržel. Hned utíkal do vesnice a všechno ostatním pověděl. Ti se hned vydali penězokazce hledat. Otvor v zemi ani vchod do jeskyně už ale nenašli. Mysleli si proto, že pasáček zešílel, vzali mu peníze, co přinesla ještě ho ztloukli.
tato pověst se zřejmě zakládala na pravdivém jádru, protože v Koněpruských jeskyních byly ve svrchním patře objeveny zbytky penězokazecké dílny a peníze z doby vlády Jiřího z Poděbrad.

Pokud byste si chtěli Do koněpruských jeskyní vypravit a na vlastní oči se na penězokazeckou dílnu podívat, můžete se cestou zastavit ve Svatém Janu pod Skalou. Zdejší pověst vypráví o poustevníku Ivanovi, který celý život žil pod skalní stěnou u studánky. Když ho pokoušeli zlí duchové a sváděli ho k poživačnému způsobu života, zjevil se Ivanovi sv. Jan Křtitel a daroval mu kříž, kterým zlé duchy vyhnal. Dodnes je prý vidět ve skále komín, kterým duchové prchali.
Jednou, když byl na lovu kníže Bořivoj, postřelil Ivanovu ochočenou laň. Ta ho dovedla ke skále , kde Ivan žil a skonala. Bořivoj ho na omluvu pozval na svoje sídlo, ale Ivan se ani teď nenechal zlákat a do konce života žil jako poustevník. Když zemřel, nechal Bořivoj na jeho počest postavit u skály kapličku Povýšení sv. Jana Křtitele.

Jedna z pověstí, která se váže k založení Ořecha, vypráví o předcích, kteří se rozhodli postavit novou osadu. Nebyli si ale jistí, jaké místo by bylo nejvýhodnější, a tak se rozhodli jednat podle tehdejšího zvyku. Vybrali nejkrásnějšího bělouše ze stáda a bodli ho kopím do slabin. Kůň byl smrtelně raněný, vyděšený a snažil se utéct. Doběhl prý na skalnatý pahorek poblíž pramene potoka a tam skonal.
Předkové na tomto místě postavili kostel a doprostřed pod osmiboký sloup pohřbili mrtvého koně. Kostel se dnes jmenuje Stětí sv. Jana Křtitele. Jestli jsou tam doopravdy ostatky koně, zatím nikdo nezjistil, ale Ořech má dodnes ve znaku statného vzpínajícího se bělouše.

Jen pár kilometrů od Ořecha leží malá vesnička Choteč. Na vrcholku kopce nad obcí se tyčí kostel sv. Kateřiny. Snad každého zaujmou dvě věžičky v průčelí, které jsou oproti kostelu příliš malé.
Malé se zdály i pyšnému zemanovi, který nechal kostel postavit na památku svých rodičů. Vláda nad poddanými mu stoupla do hlavy a usmyslel si, že věže musí sahat až do nebe. Povolal nejlepší stavitele v kraji a nechal obě věže zvýšit tak, že se majestátně tyčily nad kostelem. Jednoho dne však přišla bouřka a blesk uhodil do jedné z věží. Zeman si uvědomil, že byl zaslepený pýchou, zastyděl se a na výraz pokání nechal obě věže zkrátit. Tak mají na Chotči dodnes připomínku přísloví, které říká, že pýcha předchází pád.

Podle jiné pověsti se poblíž Řevnic kdysi ukrýval známý lotr Babinský. Že to nebyl tak strašlivý „lotr“, ale normální člověk, vypráví pověst, která dala jméno jednomu řevnickému kopci. Když se jednou Babinský vracel do jeskyně, ve které se ukrýval, uviděl stařenku, jak nese do kopce nůši plnou chroští. Řekl si, že udělá dobrý skutek, a nabídl jí pomoc.Babka nevěděla, s kým má tu čest, a začala Babinského pomlouvat. Ten se nejprve rozzuřil, ale zachoval klidnou tvář a čekal na odplatu. Když si stařena chtěla odpočinout a usedala na pařez, Babinský pod ní hodil hrst cvočků. Jak dosedla, zapíchaly se jí do zadní části těla. Babka vyskočila, začala ječet a utíkala pryč tak rychle, že si u pařezu zapomněla nůši. Zatímco běžela, Babinský za ní volal a vysvětloval jí, čím si bolest zasloužila. Od té doby kopci nikdo neřekne jinak, než Babka.